Post on 18-Jun-2020
transcript
Gymnázium Václava Hraběte Hořovice
Školní rok 2015/2016
Evoluce člověka
Seminární práce z biologie
Autor práce: Jan Mašek 8.A
Prohlašuji, že jsem seminární práci vypracoval samostatně a s použitím pouze uvedené
literatury.
V Hořovicích dne 21. ledna 2016 Jan Mašek
Obsah
Úvod .......................................................................................................... 4
1. ....................................................................................................Australopithec
us afarensis .......................................................................................... 6
2. ....................................................................................................Homo habilis
............................................................................................................. 8
3. ....................................................................................................Homo
ergaster ................................................................................................ 9
4. ....................................................................................................Homo erectus
............................................................................................................. 9
5. ....................................................................................................Homo erectus
pekinensis ............................................................................................ 11
6. ....................................................................................................Homo
heidelbergensis .................................................................................... 13
7. ....................................................................................................Homo
neanderthalensis .................................................................................. 13
8. ....................................................................................................Homo sapiens
............................................................................................................. 14
9. ....................................................................................................Homo sapiens
sapiens ................................................................................................. 15
10. ..................................................................................................Tabulka
historického výskytu ........................................................................... 16
Závěr ......................................................................................................... 17
Soupis literatury ........................................................................................ 17
4
Úvod
Lidé se už od nepaměti zajímali o původ člověka. Zpočátku, kdy neexistovaly žádné
vědní disciplíny a vědci, kteří by se touto problematikou zabývali klidně i celý život, si to lidé
snažili vyložit různými mýty v náboženství. Jeden z nich jistě všichni známe, je to biblický
příběh o původu člověka, kdy Bůh nejprve stvořil Adama a z jeho žebra později Evu. Další
známý mýtus o vzniku člověka pochází z Řecka. Tam byl člověk stvořen titánem
Prométheem. Uplácal jej z hlíny a daroval mu život. Těchto mýtů se člověk držel mnoho
staletí. Jiné názory byly často brány jako kacířství a jeho zastánci byli pronásledováni. Nálezy
kosterních pozůstatků, které se našly při stavbách či náhodou např. při průzkumu jeskyně,
byly označeny jako podvrhy a snaha o kacířství. Až s příchodem 18. století a vědců Carla
Linného, J.B.Lamarcka a především o století později, kdy se začal hlavního slova
v představách o vývoji člověka ujímat britský přírodovědec Charles Darwin. Ten byl
zakladatelem evoluční biologie a především napsal knihu O původu druhů přírodním výběrem
a O původu člověka. Tím učinil obrovský krok ke vzniku vědeckých disciplín zkoumajících
původ člověka. Jeho teorie sice zpočátku nebyla vnímána příliš pozitivně a řada vědců, kteří
vyznávali křesťanskou víru, ho stále i v 19. století považovala za kacíře. Ovšem Charles
Darwin si za svým názorem stál, a tak i díky němu mohu psát seminární práci o předchůdcích
člověka. Za svého života pronesl tento výrok: „Člověk by nedosáhl nikdy panujícího
postavení ve světě bez používání rukou, těchto nástrojů, tak podivuhodně poslušných jeho
vůle.“. (http://citaty.net/autori/charles-darwin/). Tato seminární práce dokládá, že to byl
skutečně velice trefný a pravdivý výrok.
Postupně se věnuji všem předchůdcům člověka, které jsem vybral jako důležité a
pravděpodobně nepostradatelné k dovršení vývoje. Nezahrnul jsem žádného předchůdce,
který by byl vyloženě krokem zpět anebo nepřinesl nějakou inovaci v postupu k modernímu
člověku. Jak uvidíte na přiloženém obrázku, který znázorňuje základní evoluční strom, tak až
na Parantrhopuse jsem do své práce zařadil všechny předchůdce. Cílem práce není popisovat
přesně do detailu každý rozdíl mezi jednotlivými stupni vývoje, ale poukázat na skutečnost,
že každým dalším předchůdcem blíže k modernímu člověku se dostáváme do momentálního
konce evoluce lidské rasy. Jednotlivé kapitoly o předchůdcích člověka obsahují informace o
jeho stavbě těla, vzhledu tváře a odlišnostech od moderního člověka. Také jsou u některých
zástupců připojeny informace
5
o kultuře, používání a vyrábění nástrojů, atd. Jako poslední část své seminární práce jsem
zvolil krátkou kapitolu s uspořádáním jednotlivých zástupců do časové linie, tak jak šli
chronologicky po sobě. Chtěl bych tím docílit větší přehlednosti a vytvořit představu o tom,
jak dlouho se jednotliví zástupci vyskytovali v dějinách vývoje.
http://www.globalchange.umich.edu/gctext/Inquiries/InquiriesbyUnit/Unit5files/image017.jpg
Na tomto obrázku vidíme pravděpodobný vývoj člověka od Australopitheka až po dnešní
druh lidí. Díky jednotlivému rozložení poddruhů jsme schopni rozpoznat, která vývojová
větev byla slepá. Řadí se tam například rod Paranthopus, o kterém se ve své práci, pro jeho
nepříliš velký význam, nezmiňuji. Zaměřuji se tedy pouze na rody Australopithékus a Homo.
6
1. Australopithecus afarensis
Rod australopitéků (což v předkladu znamená „jižní opice“) se dělí na několik druhů,
z nichž se o dvou uvažuje jako o přímých předchůdcích člověka, konkrétně a. afarensis a
a. africanus. Pravděpodobnější se zdá být druh afarensis, a to díky i jednomu
z nejdůležitějších nálezů, týkajících se našich předků, australopithecovi, který dostal jméno
Lucy. Byla to žena a její velký význam tkví v tom, že je to nejstarší dobře zachovalá kostra
živočicha, který již chodil prokazatelně především po dvou dolních končetinách. Ostatní
druhy jsou s největší pravděpodobností slepá vývojová větev. (srov. Mazák 1986: 193-203)
Australopitékové se objevují zhruba před 4 miliony let. Vyskytovali se především na
území dnešní Etiopie a Tanzanie. Chodili vzpřímeně, průměrná výška byla 120 cm a váha
kolem 35 kg (pro srovnání je to velikost a váha dnešního průměrného 8 letého dítěte). Jak to
již u savců zpravidla bývá, tak samec převyšoval samičku velikostí, hmotností i silou.
Jejich tělesná stavba nesla jak hominidní (lidem podobné) znaky, tak i starobylé rysy
lidoopů. Je ovšem potřeba předem uvést, že těch hominidních nebylo mnoho. Jeden ze znaků,
který je více posouval k lidoopům, byl tvar lebky. Lebka byla dlouhá a poměrně nízká a měla
ploché čelo jemné stavby, měla tedy starobylé rysy lidoopů. Mezi hominidní znaky se počítá
například velký týlní otvor, jímž vybíhá mícha, také jeho umístění na lebeční spodině. Lebku
charakterizoval její týl, který byl vystouplý, protažený v hřeben. Kapacita mozkovny se
vyšplhala k hranici 500 cm3, což se může zdát málo, když uvážíme kapacitu mozkovny
například šimpanzů, která atakovala hranici 400 cm3. Ovšem i tato změna je značně
„povyšovala“ nad zvířata. Obličej Australopitéků byl poměrně vystouplý a zejména jeho
spodní část se nápadně rozšiřovala. Chrup byl však již vyvinutější a podobal se lidskému
chrupu mnohem více. Špičáky zřetelně převyšovaly ostatní zuby a při skousnutí vyžadovaly
odpovídající mezery mezi zuby v horní i dolní čelisti. První třenové zuby měly na korunce po
jednom hrbolku, jako je tomu u lidoopů, zbývající zuby měly už lidský vzhled. Platí to
zejména o stoličkách s velkými korunkami pokrytými silnou vrstvou skloviny. Právě stavba
zubů je jeden z nejvíce hominidních znaků, který můžeme na Australopitékovi nalézt (srov.
Mazák 1986: 193-203).
Měl vzpřímenou postavu. To mu umožnila stavba páteře, pánve a kostí dolních končetin.
Bipední (pohyb po dvou zadních končetinách, které nasedají na pánev) pohyb byl u něj
naprosto unikátní. Vyvinul se pravděpodobně kvůli lepší orientaci ve vysokých trávách, které
rostly v jeho okolí. Jeho horní končetiny byly vzhledem k tělu delší než u člověka moderního
7
typu. Byl to pozůstatek po některém lidoopovi, který měl ruce primárně uzpůsobené ke
šplhání ve větvích stromů. Samotná ruka však svou základní stavbou patřila do kategorie
zcela lidských s palcem schopným dokonalé opozice (postavení oproti ostatním prstům) (srov.
Mazák 1986: 193-203).
Australopitékové se živili převážně vegetariánsky – sbírali různé plody, bobule, aj. Díky
jejich vyvinutému chrupu, který se již v jistých aspektech podobal našemu, mohli přejít i na
tvrdší stravu. Tou se myslí například některé ořechy, kořeny, semena, atd. Výjimečně ulovili
nějakého drobného živočicha, především malého obratlovce. Jídelníček si zpestřovali
hledáním vajec a termitů, což bylo spíše jen zpestření jídelníčku, než pravidelná strava.
Žili v menších tlupách pod různými skalními převisy, v jeskynních nebo křovinách.
Pravděpodobně nevytvářeli monogamní páry, ale celé tlupy jedinců, podobně jako dnešní
lidoopi. Z nástrojů používali především různé větve, neopracované kameny či kosti. Úmyslně
nástroje neopracovávali, nebo o tom alespoň nejsou seriózní důkazy. Pouze využívali
jednotlivé věci, které se jim hodili a našli je v okolní přírodě (srov. Mazák 1986: 193-203).
Rekonstrukce vzhledu
https://c2.staticflickr.com/4/3281/295644560
2_f28c4579bb_b.jpg
8
2. Homo habilis
Homo habilis (člověk zručný) se pravděpodobně vyvinul z Australopiteka. Žil v době
nejstaršího paleolitu, tedy před 2,7 -1,5 mil. let v Africe. O samotné existenci Homo habilis se
vedly dlouhé diskuze. Největším zastáncem samostatného druhu habilis byl profesor B.
Leakey. „Někteří vědci se domnívali, že profesor neobjevil nic jiného než dalšího
Australopiteka. Po dlouhých spekulacích se ovšem ukázalo, že pravdu měl profesor, který
jako jediný stál za svým názorem, že Homo habilis je samostatný druh.“ (Mazák 1986: 217)
Zachované zbytky kostí ukazují, že Homo habilis nebyl o mnoho větší než
Australopithecus. Dosahoval 125 až 140 cm výšky. Hmotnost se odhaduje na 30 až 42 kg.
Podobně jako u ostatních zástupců Homo byly ženy menší. Tvar lebky byl oproti jeho
předchůdci Australopitekovi celkově mnohem zaoblenější. To je další krok v postupném
vývoji. Nadočnicové valy (oblouky) zůstaly stále mohutné a to především u mužů. Obličej byl
velmi široký, vystupoval dopředu a neměl bradový výběžek. Čelist byla poněkud kratší a
zaoblenější než u Australopiteka a tím bližší modernímu člověku. Zuby zůstaly velmi
podobné. Kapacita mozkovny se zvětšila na přibližně 650 cm3. To se může zdát jako
zanedbatelné zlepšení, ovšem u takto evolučně nízko postavených hominidů to má
dalekosáhlejší důsledky než stejný rozdíl u evolučně pokročilejších typů. (srov. Mazák 1986:
213-219)
Homo habilis měl dokonale vzpřímenou postavu. Velký týlní otvor byl ve srovnání
s Australopitekem ještě více posunut dopřed a na spodinu lebky. Díky tomu se podle studia
jeho chůze již velice podobala naší a lišila se pouze v zanedbatelných maličkostech. To je
velmi zajímavé vzhledem k velkým rozdílům ve stavbě dolních končetin. Zásadní je, že na
kostře nohy byly nalezeny dva pro moderního člověka naprosto typické znaky: velký, jen ve
vertikální rovině pohyblivý palec a dvojitá klenba chodidla.
Typické pro tohoto předchůdce člověka bylo používání a především vyrábění nástrojů.
K tomu mu dopomohla jak dokonaleji stavěná ruka, tak větší kapacita mozkovny. „Ruka
Homo habilis byla schopná s dostatečným citem uvědoměle vytvářet nejprimitivnější
kamenné nástroje.“ (Mazák 1986: 223). Vyráběl si jednoduché pazourky, nože, škrabky,
sekerky, atd.
9
3. Homo ergaster
Homo ergaster (člověk dělný) byl původně považován za poddruh Homo erectus nebo
habilis. Ovšem jako v předešlých případech se díky práci vědců podařilo prokázat jeho
samostatnost. Vyskytoval se v obodobí před 1,7 až 1,4 mil. let. Jako u prvního zástupce Homo
se našli jeho pozůstatky i na jiném světadílu než je Afrika, a to sice v Asii.
Byl o něco málo větší než Homo habilis. Dosahoval 135 až 150cm a byl i robustnější
tělesné stavby. Měl dokonalejší a vyspělejší čelisti. Ta se zase o něco zkrátila. Odlišný byl i
vzhled obličeje, na kterém byla již znatelná vystupující nosní kost, což byl krok kupředu.
Samotný nos zůstával, ale stále poměrně plochý a široký. Avšak zvětšením mohutných
nadočnicových oblouků, se dostáváme opět o krok zpátky. Kapacita mozkovny se ale zvětšila
na více než 700 cm3. „Je přitom dosti překvapivé, že se tento druh liší tak výrazně od druhu
Homo habilis a jeví se nesporně evolučně pokročilejší, ačkoliv je pravděpodobné, že alespoň
po určitou dobu své existence žily oba zmíněné druhy současně.“ (Mazák 1986: 247).
Pro Homo ergaster je typická pravo-levá asymetrie mozku, charakteristická pro
pravorukost. Ta se projevila především na vytváření nástrojů, u kterých je patrné, že mnohem
snazší a kvalitnější úkon s ní provede jedinec, který je pravoruký. Samotná asymetrie mozku
byla pravděpodobně velmi důležitá v dalším psychickém vývoje budoucích druhů, neboť se
zachovala a hraje velkou roli i v našich životech. Například lidé, kteří mají poruchu, kdy
jedna hemisféra mozku nespolupracuje s druhou, musí brát různé uklidňující léky, kvůli své
nevyzpytatelné povaze. (srov. Mazák 1986: 226-235)
Rekonstrukce
vzhledu obličeje
https://s-media-cache- ak0.pinimg.com/736x/a1/3a/af/a13aaf52d67bc08ebc4ec77dd7004e34.jpg
10
4. Homo erectus
První stopy týkající se Homo erectus (člověk vzpřímený) nacházíme asi v době před 1,75
mil. let. Na rozdíl od svých předchůdců byl poměrně vysoký. Jeho průměrná výška se
pohybovala okolo 170 cm, přičemž nález pozůstatků s nejvyšší možnou výškou by po
rekonstrukci atakoval hranici 185 cm. Mozkovna se vyvinula také do větších rozměrů než u
h. habilis nebo h. ergaster – její hodnoty dosahovaly přibližně 900 cm3. V dobách jeho života
byly kontinenty rozloženy jinak, než jak je známe ze současnosti. Afrika byla spojena
s Evropou a Asií, proto pro něj nebyl problém rozšířit se po celém Světě. Fosilie byly
nalezeny v jižní části Afriky, Evropě, Číně a Indonésii. Mezi nejvýznamnější naleziště patří
Bouri v Etiopii, Lan-tchien v Číně a české Přezletice (Zlatý kopec). (srov. Jelínek 1977:70-
75)
Homo erectus si vyráběl řadu nástrojů. Zdokonalil pěstní klíny, objevily se první
oboustranně opracované nástroje jako například škrabadla, sekáče a rydla. Také již dovedl
využívat oheň jako možnost úpravy potravin a díky tomu mohl přijímat masitější potravu,
která mu dopomohla k většímu a rozvinutějšímu mozku. Oheň sice uměl využívat, ale
nedokázal ho sám rozdělat, kdykoliv chtěl, byl tedy odkázán na přírodu. Oheň dále využívaly
jako zdroj světla a v neposlední řadě i prostředek k obraně. Podle výzkumů zanechalo
používání ohně jako prostředku ochrany v moderním člověku dnešní doby pocit bezpečí a
klidu, když pozoruje klidný plamen svíčky či táborového ohně. (srov. Jelínek 1977: 86)
Na rozdíl od Homo habilis a Australopiteka měl Homo erectus menší žvýkací zuby a
několik dalších morfologických struktur, které ho odlišují. Řadí se mezi ně například
zalomení týlu, vertikální zkrácení obličeje a vytvoření masivních nadočnicových obouků,
které měly podobu souvislého valu. „Mezi typické znaky Homo erectus patří velký, dopředu
vystupující, jakoby stříškovitý nadočnicový val s výraznou nadočnicovou brázdou, nízké
ustupující čelo, střechovitě tvarovaná klenba dolní končetiny a zalomená týlní kost, která má
vystupující týlní val.“ (srov. Jelínek 1977: 90)
Jako první z našich předchůdců kombinoval jak lovecký, tak sběračský způsob života, což
mu přinášelo obrovské výhody. Také to poukazuje na rozvinutější intelekt, když dokáže
záměrně skloubit dvě tyto odlišné akce pro stravování. S největší pravděpodobností se u něj
vyvinul i primitivní jazyk, ovšem stále se o tom vedou spekulace (jeho předchůdci se
11
dorozumívali posunky a různými skřeky). Poslední představitelé vymřeli asi před 150 000
lety.
Homo erectus má několik poddruhů:
H. erectus erectus (člověk vzřpímený trinilský, původně Pithecantropus erectus)
H. erectus modjokertensis (člověk vzpřímený modžokertský)
H. erectus lantianensis (člověk vzpřímený lantianský)
H. erectus pekinensis (člověk vzpřímený pekingský, původně Sinathropus pekinensis)
Vzhled Homo erectus
http://1.bp.blogspot.com/-CAH-UO8kC50/Ugu-
XxeiWfI/AAAAAAAAZWg/KxseueB4eI8/s1600/homo+erectus+2.gif
4.1 Homo erectus pekinensis
Asi nejvýznamnějším z poddruhů Homo erectus je právě Homo erectus pekinensis,
nalezený asi 44 km jihozápadně od Pekingu, proto se v jeho názvu objevuje pekinensis. V této
12
lokalitě jsou vápencové kopce s mnoha jeskyněmi. V jedné z těch zvlášť prostorných (uvádí
se přibližně 150m x 50m a až 38m výška) byly nalezeny kosterní pozůstatky několika desítek
předchůdců člověka svým vzhledem velice podobných kostrám Homo erectus. K tomu bylo
nalezeno přes 100 000 kamenných a kostěných nástrojů. (srov. Jelínek 1977: 70)
Jeho výška je odhadována na 150 až 160 cm (ženy opět o něco málo menší než muži). Na
lebce nalézáme množství znaků, které nám potvrzují, že Homo erectus pekinensis je vývojově
skutečně výše než Homo erectus. Patří mezi ně například nadočnicové valy, které jsou sice
stále poměrně mohutné, ale nad očnicemi se lehce obloukovitě ohýbají a přestávají tak být
víceméně přímou kostěnou lištou shora kryjící očnice. Spodní čelist je ve své celkové stavbě
slabší. Stejně tak utváření týlu lebky. Oba tyto znaky naznačují samy o sobě modernější a tím
tedy dnešnímu člověku bližší utváření obličejových částí lebky. Další rozdíl nalézáme ve
zvětšení kapacity mozkovny, která se pohybovala od 1000 k až 1300 cm3. To už je znatelný
nárůst kapacity. (srov. Mazák 1986: 269-272)
Podle stavby nalezeného chrupu vědci dospěli k závěru, že se živil jak živočišnou, tak i
rostlinnou stravou. K jeho stravovacím návykům se váže jedna zajímavost, a to sice
kanibalismus. „ Lebky člověka pekingského, které byly nalezeny v Chou-kou-tienu nepatřily
však těm, kdo sídliště obývali, ale byly to lebky obětí obyvatel sídliště!“ (Mazák 1986: 269).
Toto ovšem neznamená, že by živil pouze svými druhy. Právě naopak, pouze ve výjimečných
situacích. Živil se především lovem zvěře ve svém okolí. Lovil vysokou zvěř, a to především
jeleny, kteří tvořili až 70% jeho kořisti. V jeho obydlí byly ale nalezeny kosti, které patřily i
mnohem větší zvěři. Například koním, a dokonce i slonům. Nedá se ovšem předpokládat, že
by příslušníci Homo erectus pekinensis byli sami schopni ulovit tak obrovské zvíře, jako je
slon. Pravděpodobně šlo o zdechliny, které nalezli a jejichž části postupně dopravovali do
obydlí. Samozřejmě další část jejich jídelníčku tvořily rostliny. Nejpravděpodobněji plody
břestovce.
Další zajímavostí je nalezení pozůstatků ohniště. Homo erectus pekinensis tedy znal oheň.
„Ohniště, které bylo nalezeno, nebylo však jen ledajaké. Je to ohniště, před nímž se musíme
v úžasu sklonit, neboť je to jeden z nejstarších a největších ohňů, u nichž se člověk na světě
kdy hřál. Obsahuje nepřerušenou šest metrů vysokou vrstvu popela!“ (Mazák 1986: 270).
Oheň byl zřejmě neustále udržován – patrně proto, že alespoň zpočátku uměl Homo erectus
pekinensis sice oheň používat, ale ne ho záměrně vlastním úsilím rozdělat. Původní zdroj
ohně musel být buď strom zapálený bleskem, nebo jiný přirozený požár v přilehlé přírodě.
Jak je patrné tak tito předchůdci člověka žili v tlupách v počtu okolo 30 jedinců. Tlupa se
skládala z 3-6 dospělých mužů, 6-10 dospělých žen a zbytek, tedy 15-20 členů tvořily
13
nedospělé děti. Díky životu v tlupě se u nich rozvinul primitivní jazyk, který ovšem musel být
poměrně bohatý na pojmy. Vzhledem k tomu, že již velkou část jejich jídelníčku tvořily
úmyslně ulovená zvířata (pokud nepočítáme nalezené zdechliny slonů a dalších velkých
zvířat) museli prokazovat za prvé odpovídající psychickou úroveň a za druhé rozvinutou
komunikaci při koordinaci útoku na zvěř.
Také úroveň kamenných nástrojů dokládá schopnost již poměrně vysokého dorozumění.
Jinak by se jen těžko dalo vysvětlit, že se objevuje značné množství nástrojů, které mají
v podstatě již danou standardizovanou velikost, tvar, materiál, atd. Řeč se jistě ještě skládala
do značné míry z různých posunků či velmi výrazných a patrných výrazů v obličeji. To ale
jednoznačně nesnižuje důležitost toho kroku ve vývoji. S téměř stoprocentní jistotou můžeme
ale tvrdit, že jejich řeč již obsahovala nějaké hlasové projevy. Dokazuje to přítomnost tzv.
Brocova centra řeči v mozku. „Nebyla to ještě artikulovaná řeč, protože utváření spodní čelisti
postrádající bradový výběžek ukazuje, že úpony svalů, které ovládají pohyb jazyka při
artikulované řeči, nejsou vytvořeny tak, aby takovou řeč u člověka pekingského dovolila
předpokládat.“ (Mazák 1986: 271).
Vše, co se doposud o tomto předchůdci člověka zjistilo, ukazuje, že šlo o bytost, která se
dá skutečně označit za lidskou bytost. Činnosti jeho mozku se již musely pohybovat ve
sférách lidského intelektu. Proto o příslušnících toho druhu můžeme mluvit jako o „lidech“
schopných skutečného myšlení.
5. Homo heidelbergensis
Homo heidelbergensis (člověk heidelberský) se dříve spolu s Homo neanderthalensis řadili
mezi podruhy homo sapiens, ale výzkumy prokázaly, že toto zařazení nebylo úplně správné.
Tento člověk je přechodový stupeň mezi Homo erectus a Homo sapiens (ale i Homo
neanderthalensis). Žil přibližně před 700 - 200 tisíci lety, ovšem přesný začátek a konec jeho
výskytu je stále tématem spekulací, kdy mnozí vědci posouvají jeho první výskyt o 50 tisíc let
blíže k našemu letopočtu. Někteří naopak dále, proto nemůžeme s úplnou jistotou popsat dobu
svého výskytu na Zemi. Na rozdíl od jeho předchůdce se vyskytoval pouze v Africe a Evropě.
(srov. Jelínek 1977: 80-85)
Je pro něj typické zvětšování mozkovny, dosahovaly 1200 – 1400 cm3, taktéž se
zvyšuje tělesná hmotnost (80-90 kg) a výška (180 cm) oproti jeho předchůdci Homo erectus.
Došlo také k vývoji silnější a lépe stavěné kostry, vývoji čela, které už začalo vykazovat lehký
ústup od velkých nadočnicových oblouků. Podle zkoumání pozůstatků zubů se zdá, že velké
14
množství jeho potravy bylo tvořeno rostlinnou stravou, převážně kořínky, bobulemi a plody.
Ty zajištovalo téměř 75% jeho celkového kalorického příjmu. Bohužel i v dnešní době stále o
tomto zástupci mnoho nevíme. (srov. Jelínek 1977: 92)
6. Homo neanderthalensis
Homo neanderthalensis (člověk neandrtálský) se poprvé objevuje kolem roku 205 000 let
před naším letopočtem. Byl pojmenován podle významného nálezu v německém
Neanderthalu. Předpokládá se, že byl nástupcem Homo heidelbergensis, konkrétně jeho
severní vývojové větve. Není brán jako přímý předchůdce dnešního člověka, ovšem podle
současných studií si Homo neanderthalensis mohl vyměnit genetické informace se svým
nástupcem (Homo sapiens). Vzhledem k tomu, že jistý čas dějin žili tito „lidé“ najednou, je
to vcelku pravděpodobné. Dokonce i v DNA moderního člověka lze najít určité procento
pozůstatku Homo neanderhalensis. (srov. Mazák 1986: 290-293)
Neandrtálci žili v průběhu poslední doby ledové nejenom v Evropě, ale i v severní Africe
a střední Asii. Díky poměrně velkému rozšíření rozlišujeme více druhů člověka
neandrtálského. Jedna evoluční skupina (ta dřívější) se nazývá protoneandrtálec a druhá
skupina je extrémní neboli klasický neadrtálec.
Stavba těla byla velice robustní, výška byla ovšem poněkud menší. Dosahovali totiž
přibližně 155-165 cm. Pokud bychom ho srovnali s dnešním člověkem, tak by na tělesné
stavbě neandrtálců vynikla především mohutně stavěná šíje a těžce stavěné končetiny. Dolní
i horní končetiny měly silně vyvinutou svalovinu. (srov. Jelínek 1977: 101-110)
Pokud srovnáme kapacitu mozku neandrtálce a současného člověka, tak dospějeme
k překvapivému závěru. „Zjištěné hodnoty lebeční kapacity se pohybují mezi 1 300 až 1 700
(!) ccm, přičemž průměr, vypočítaný na základě kapacit jedenácti lebek evropských
neandrtálců, dosahuje hodnoty 1 528 ccm, a je tak dokonce vyšší než průměrné hodnoty
lebečních kapacit současného člověka!“ (Mazák 1986: 295). Nejspíše i díky takto velké
kapacitě mozkovny byl neandrtálec schopen tak složitého úkonu jako víra v posmrtný život.
(srov. Jelínek 1977: 101-110)
15
7. Homo sapiens
Homo sapiens (člověk moudrý) se již od dnešního člověka příliš nelišil. Dalo by se
konstatovat, že jediné velké rozdíly jsou pouze výška (Homo sapiens dorůstal v průměru
o 5-10 cm méně) a délka života, kdy se dožíval nižšího věku. Vyvinul se z vývojové linie
člověka heidelberského. Žil převážně v Africe jako téměř všichni předchůdci člověka.
Nahradil tam do té doby hojně rozšířený druh Homo erectus.
Oproti neandrtálci měl menší kapacitu mozkovny. Dosahovala hodnot kolem
1 300 ccm. Ovšem neznamená to, že by to byl hned krok zpátky, právě naopak. Mnohem více
záleží na tom, jak je mozek využíván, než jaký má objem, což dokazuje i dnešní, moderní
druh lidí, který má v průměru menší kapacitu mozku než neandrtálci. (srov. Mazák 1986: 305)
Člověk moudrý byl velice zručný a zvládl vyrábět a používat mnoho nástrojů. Bylo
nalezeno mnoho pozůstatků po řezbářství a malířství. To dokazuje velké využití mozku a
především zapojení fantazie, kdy vyráběli věci, které již měly nějakou formu a
symbolizovaly konkrétní věc.
Měl představu, o tom co znamená smrt, a také své bližní po smrti pohřbíval. Uměl
rozdělávat oheň.
8. Homo sapiens sapiens
Konečně se dostáváme k člověku modernímu, člověku dnešního typu. Objevil se
pravděpodobně před více než 25 000 lety. Jak již víme, moderní člověk se rozšířil prakticky
po celém povrchu planety (pokud nepočítáme oblasti s extrémními podmínkami). Aktuálně
čítá jeho populace více než 7,2 miliard jedinců a stále poroste.
Přesně datovat první výskyt člověka je velice problematické a záleží především na oblasti.
Existují jistě nálezy staré i více než 40 000 let. Ovšem seriózní odhady mluví skutečně o
25 000 letech. Jedno významné naleziště je i u nás, a to konkrétně Dolní Věstonice na
Moravě.
Kosterní pozůstatky z dob před 20 000 lety ukazují, že již v této době měl člověk
prakticky stejnou podobu. Byly zde nějaké malé rozdíly, které byly ovšem dány především
vlivem prostředí, ve kterém žil, například podsaditější stavba těla v chladnějších oblastech.
Moderní člověk dorůstá do výšek od 120 cm (některé kmeny afrických či jihoamerických
indiánů) až po 180 cm (především Evropa a Severní Amerika). Samozřejmě existují i
výjimky, kdy jedince dosahuje více než 220 cm. Hmotnost je dána především tím, kde se
člověk vyskytuje. V dnešní době dosahují nejvyšší váhy lidé v Severní Americe a Evropě díky
16
dostatku (spíše až přebytku) potravy. Nejnižší váhy dosahují lidé v Africe, a to právě kvůli
nedostatku potravy. (srov. Beneš 1994: 31-49)
Člověk se postupně vyvinul z poddruhu, který se nazýval Cromagnon. Pojmenování
vzniklo pomocí oblasti Cro-Magnon ve Francii, kde bylo nalezeno mnoho kosterních
pozůstatků. Tento poddruh byl už vlastně moderní člověk, který se pouze v průběhu let
postupně vyvíjel především po mentální stránce. Také se vyvíjela kultura, která postupně
směřovala k utváření první civilizace v Mezopotámii.
Na rozdíl od svých předchůdců začal mít obrovský vliv na životní prostředí, které bohužel
systematicky ničí. Jedná se především o tropické deštné pralesy a znečišťování ovzduší a
oceánů. Proto zastává velká část vědců, aby Homo sapiens sapiens nazýval pouze člověkem
dnešního typu, či člověkem moderním a ne člověkem rozumným.(srov. Mazák 1986: 319)
9. Tabulka historického výskytu
Druh Počátek výskytu Konec výskytu
Australopithékus Před 4 mil. let Před 2 mil. let
Homo habilis Před 2,7 mil. let Před 1,5 mil. let
Homo ergaster Před 1,7 mil. let Před 1,4 mil. let
Homo erectus Před 1,75 mil. let Před 143 000 lety
Homo erectus pekinensis Před 1,65 mil. let Před 150 000 lety
Homo heidelbergensis Před 700 000 lety Před 200 000 lety
Homo neanderhalensis Před 205 000 lety Před 40 0000 lety
Homo sapiens Před 200 000 lety Před 40 0000 lety
Homo sapiens sapiens Před 25 000 lety Konec výskytu nenastal
Z tabulky vyplývá, že několik druhů žilo jistou část dějin bok po boku, takže se navzájem
mohli ovlivňovat. Doba mezi výskytem Homo sapiens a Homo sapiens sapiens byla
pravděpodobně doba výskytu člověka kromaňonského, jak jsem popisoval v kapitole Homo
sapiens. Tabulku jsem vytvořil za cílem lepšího pochopení a ucelení informací na jednom
místě.
17
Závěr
Cílem mé práce bylo představit vývoj člověka od prvních zástupců, kteří prokazatelně
chodili po dvou dolních končetinách a patří do evoluční teorie o vývoji moderního člověka.
Snažil jsem se u každého druhu uvádět ty nejdůležitější informace, které by měly blíže
přiblížit rozdíl a také podobnost mezi námi a našimi předchůdci. Mezi tyto informace jsem
zahrnul stavbu a vzhled těla, kapacitu mozkovny, popř. kulturu a používání nástrojů
Podrobněji jsem se věnoval druhům, které se objevovaly spíše na počátku evoluční řady,
protože jsem chtěl poukázat na odlišnosti od moderního člověka ať už v způsobu života, tak
v tělesné stavbě. Velkým zlomem jistě byl už samotný Australopithékus, protože se začal
pohybovat po dvou dolních končetinách a jeho stavba ruky se už velmi podobala té naší, byl
to obrovský pokrok od říše zvířat. Dalším, a to velmi důležitým mezníkem bylo objevení
přínosu ohně. To co dnešní lidé pociťují při pohledu do hořících plamenů (samozřejmě pokud
je neohrožují na životě) jako pocit bezpečí, je pozůstatek po našich předcích. Pokusil jsem se
přiblížit, to jak vznikal první jazyk. Byl sice velice primitivní, ale rozhodně byl zásadní pro
rozvoj mozku a kultury našich předků.
Jeden ze zdrojů, který jsem bral jako inspiraci, byl Charles Darwin a jeho dílo O původu
člověka. Sám si ve své knize již předpověděl to, že hodně lidem bude jeho teorie (i když byla
pravdivá) pro smích. I po tolika letech co knihu vydal, je pro mnoho vědců, zkoumajících
původ člověka naprosto zásadním dílem. Toto dílo by se dalo pochopit tak, že největší
předpoklad k přežití nemá ten, kdo je nejsilnější a nejinteligentnější, ale ten kdo se kdo
dokáže nejlépe přizpůsobit, což je se v jistém slova smyslu stalo skutečností i v dnešní
moderní době.
18
Soupis literatury
Beneš, Jan, Člověk, Mladá Fronta, Praha, 1994
Darwin, Charles, O původu člověka, Academia, Praha, 2006
Jelínek, Jan, Velký obrazový atlas pravěkého člověka, Artia, Praha, 1977
Mazák, Vratislav, Jak vznikl člověk, ROH, Praha, 1986